Tady se to nemůže stát

Účastníci soutěže byli motivováni následujícím textem:

Končí rok 2010, ve střední Evropě žijeme již pětašedesát let v hlubokém míru a v žádné České republice blízké zemi nevládne nelidský režim. Narozdíl od předválečného Československa, jehož západním sousedem byl stát, jemuž od roku 1933 vládli nacisté. Do Prahy tehdy přicházeli němečtí emigranti z řad odpůrců nacistického režimu i pronásledovaných židů
a přinášeli zprávy o tamějších zhoršujících se podmínkách svobodného života. Ačkoliv situace v Německu mnohé nenechávala klidnými (za všechny jmenujme spisovatele Karla Čapka, či divadelníky Voskovce a Wericha, kteří ve své tvorbě upozorňovali na nacistické nebezpečí), málokdo si uvědomoval, jak velké zlo se skutečně blíží. Demokratický režim Československa se zdál jeho obyvatelům stabilní, chráněný jeho spojenci – Francií a Anglií. Až konec 30. let ukázal, o jakou iluzi se jednalo.

S výše řečeným úzce souvisí nové téma dalšího ročníku literární a výtvarné soutěže Památníku Terezín pro mládež, které zní Tady se to nemůže stát. Jedná se o větu, kterou si ve třicátých letech minulého století říkali mnozí, kteří i přes všechny varovné zprávy nevěřili, že demokratický systém prvorepublikového Československa zanikne a místo něj bude nacisty nastolen režim pronásledující všechny odpůrce i další z jejich pohledu méněcenné skupiny obyvatel.

Proč řada obětí holokaustu z českých zemí neodešla včas do emigrace před blížícím se nebezpečím? Vnímaly Československo jako vlast, kterou nechtěly opustit? Nechtěly zde zanechat majetek, který vybudovali jejich předci? Bály se života v cizině? A měly vůbec možnost odejít? Dokázaly si představit, co je čeká, když zde zůstanou? Je nějaký rozdíl mezi naším vnímáním současných možných nebezpečí, která nás mohou časem ohrozit a vnímáním nacistického nebezpečí tehdejšími lidmi? Slovenský sociolog Fedor Gál nabízí v knize Krátká dlouhá cesta určité své vysvětlení: „Mnoho let po válce jsem byl konfrontován se syndromem uvařené žáby. (…) spočívá v tom, jak lidé necítí, že voda kolem nich je pořád teplejší a teplejší, až je najednou pozdě na útěk před uvařením. (…) Obecně nejjednodušší je zřejmě unikat k iluzím. Říkat si: To už se nemůže stát! To snad lidé nedopustí! Snad se rozpomenou, co jsem v životě udělal, a dají pokoj! Určitě je zastaví můj věk a bílé vlasy! (…) Přesně tenhle typ unikání stál za disciplinovaným nastupováním evropských Židů do vagonů směr Terezín, Osvětim (…).“

Soutěž byla vyhlášena v těchto věkových kategoriích:

Výtvarná soutěž:

žáci 1. – 5. ročníků ZŠ
žáci 6. – 9. ročníků ZŠ a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií
studenti gymnázií, SŠ a SOU

Literární soutěž:

žáci 6. – 9. ročníku ZŠ a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií
studenti čtyřletých gymnázií a 5. – 8. ročníků víceletých gymnázií, SŠ a SOU

Do uzávěrky soutěže došlo celkem 480 prací z 89 škol v celé České republice, z toho 130 literárních (77 v I. a 53 ve II. kategorii) a 350 výtvarných (82 v I., 141 ve II. a 127 ve III. kategorii).

V každé z kategorií bylo oceněno osm prací (kromě třetí kategorie v soutěži výtvarné) – tyto ceny mohly být uděleny díky finanční podpoře bývalé vězenkyně terezínského ghetta, Hany Greenfieldové.

Dále byly v každé kategorii uděleny Ceny Erika Poláka, financované z prostředků Terezínské iniciativy, sdružení bývalých vězňů terezínského ghetta.