Soutěže 2005 « Památník Terezín

Pár slov o literární a výtvarné soutěži Památníku Terezín 2005

V letošním roce proběhl již XI. ročník literární soutěže, a sice pod názvem „Jaký by byl život na Zemi, kdyby nebylo zlo“. Od jejího vyhlášení v lednu letošního roku soutěžící zaslali celkem 151 prací – nejrůznějších úvah, esejistických pojednání a dokonce i básnických pokusů. Se svými příspěvky děti soutěžily ve dvou kategoriích: I. kategorii tvořily děti do 15ti let věku, II. kategorii pak mládež od 15ti do 18ti let.
Posoudit takové množství prací a zároveň spravedlivě vybrat ty nejlepší nebylo pro porotu vůbec jednoduché. Mnohé práce dosahovaly totiž přes poměrně nízký věk autorů nečekaně vysoké úrovně. Zejména v případě úvah porotce příjemně překvapila originalita pohledu na dané téma. Tak např. sedmnáctiletá Kateřina Dvořáková z benešovského gymnázia zpracovala svou úvahu, jež se ve II. kategorii umístila na čtvrtém místě, formou vnitřního dialogu. V rozhovoru s vlastním nitrem dospěla k následujícím odpovědím: „… Svět by byl plný spokojených lidí. Všichni by se měli rádi, všichni by si užívali radostí života, nikdo by se nesnažil být lepší, nikdo by netoužil po duchovním růstu. Taky proč? Vždyť bychom všechno měli… Svět by byl… jednobarevný?“

Nemůže zůstat bez povšimnutí, že zadaný námět vedl soutěžící v převážné míře k zamyšlení nad pesimistickými tématy. Nezřídka byly zmiňovány přírodní katastrofy, zákeřné nemoci, terorismus, nenávist pramenící z lidských předsudků a stereotypů chování, bezohlednost vůči přírodě, nedostatek empatie, vzájemné tolerance atd. Charakteristickou ukázkou tohoto druhu smýšlení je úvaha šestnáctiletého Davida Kazdy z Gymnázia v Českém Brodě. Ve své práci nazvané „Zlo jako kyslík“ doslova píše: „…Civilizace na ‚planetě beze zla‘ by Zemi zdevastovala za mnohem kratší dobu, kvůli daleko vyššímu počtu obyvatelstva, který narozdíl od starověkých civilizací nesnižují přírodní katastrofy… Zakládají se nová města, staví se obrovské domy, aby v nich mohlo bydlet co nejvíce lidí… Celá planeta je jedno velké město. Vymírá spousta živočišných druhů, protože je člověk potřebuje jako potravu. Potom se lidé stanou býložravci, to povede k tomu, že zlikvidují celou rostlinnou říši. Lidé začnou umírat hlady… Byl by to hromadný odchod ze světa bez nářků a nadávek…“ Úvaha Davida Kazdy byla oceněna prvním místem ve II. kategorii.

Milým zpestřením a dalším způsobem, jak někteří mladí autoři na otázky související se zlem na Zemi reagovali, byly verše. Krátkou básničkou zakončila třináctiletá Diana Nebeská z Gymnázia Stavbařů v Ústí nad Labem svůj příběh, ve kterém se nechala unášet fantazií po vzoru svých oblíbených autorů J. K. Rowlingové a J. R. R. Tolkiena.

…
„Zlo je ten bájný had,
co Evu k hříchu sved.
Je to i ten vrah,
co zardousí tě hned.

Zlo je válka světová,
kde zemře plno lidí.
Vždyť je to holá hloupost:
‚Jsme lepší, nežli jiní.‘

Zlo je hádka rodinná,
kde jen křičí se a křičí.
Zlo je i velká povodeň,
co všechny domy zničí.“
Práce Diany Nebeské se v rámci I. kategorie umístila na třetím místě.

Povzbuzující je především skutečnost, že mnohé příspěvky v sobě skrývaly i vznešené ideály, tak typické pro věk dospívání. Podnětem k zamyšlení pro nás všechny by mohla být slova Kristiny Pavlíkové, čtrnáctileté studentky Gymnázia ve Strakonicích. Svou práci, jež byla v I. kategorii oceněna prvním místem, uzavřela následující výzvou: „…A tak můžeme snít o nepravděpodobném, snad až na míle a míle vzdáleném světě bez zla, který má v hlavě každého z nás jiné obrysy. Můžeme snít o lepším světě, který však nikdy nebude lepším, dokud se lepšími nestanou i lidé. Hledejme ten svět, vysajme ze sebe zlo jako nebezpečný jed a pomáhejme čistit i rány druhých. Protože tak, i když svět nezměníte a nenajdete pro všechny tápající klid a mír v duši, najdete svůj smysl života, svou víru, svou naději, lepší svět, než jaký vyhlíží zpod nánosu přetvářky, zloby a nenávisti. Hledejte svůj lepší svět – vyplatí se jej hledat…“

Oceněna nebyla ovšem pouze dílka jednotlivců; ve čtyřech případech se porota rozhodla odměnit zvláštní cenou i práce třídních kolektivů. Za všechny jmenujme např. žáky 7.A ze Základní školy Krupka – Maršov, kteří jednoduše, avšak velmi výstižně vyjádřili své názory na zlo, či na docela obyčejné štěstí. Př.: „Zlo je když – na březích rozkvétají černé růže; a štěstí je číst noviny jako táta či cítit někde v sobě mámino objetí.“

Podobně nesnadné rozhodování jako v literární části soutěže měla porota i u oceňování 380 prací zaslaných do IX. ročníku soutěže výtvarné, nazvané „Člověk a jeho osud“. Žáci a studenti soutěžící ve třech věkových kategoriích přirozeně využili nejrůznější techniky a materiály; mezi příspěvky se často vyskytovaly triptychy a jiné vícedílné práce, jejichž prostřednictvím se autorům podařilo dokonale vyjádřit změny či významné mezníky v lidském životě. Vlastní výpověď samotných děl byla navíc umocněna jejich pojmenováním. Jako příklad lze uvést: Příběh jednoho stromu; Když zradí kamarád; Naděje umírá poslední; Zlo, které člověka pronásleduje. Neméně působivě však vyzněla i další výtvarná díla vytvořená z drátu, keramiky či kamene.

V obou částech soutěže – literární i výtvarné – byly vedle klasického umístění jednotlivců na předních příčkách uděleny již zmíněné ceny kolektivní, dále pak věcné, zvláštní a Cena Dr. Erika Poláka. Touto mimořádnou cenou, pojmenovanou na počest bývalého vězně ghetta Terezín a později významného historika Památníku Terezín a experta na období holocaustu, byla ohodnocena díla neobyčejné působnosti a výpovědní hodnoty.

Oficiální vyhlášení výsledků soutěží se konalo dne 8. června 2005 v prostorách Památníku Terezín. Půdní divadlo Magdeburských kasáren svou kapacitou téměř nestačilo pojmout množství nadějných literátů a výtvarníků, kteří si přišli pro zasloužené diplomy, knižní odměny a další věcné ceny. Slavnostní atmosféru červnového odpoledne příjemně osvěžilo vystoupení Pěveckého sboru Základní školy Terezín, svou účastí ji pak podtrhly paní Helga Weissová-Hošková a paní Eva Meerová, jež část svého života strávily v prostředí terezínského židovského tábora. Přítomni byli i ředitel Památníku Terezín Jan Munk, jakož i pozvaní zástupci města Terezína.